Poškození zdraví.
Nejvyšší odškodné za zdraví poškozené v nemocnici? Zatím dvacet pět milionů korun.
24. ÚNORA 2020 • 06:00
Před šesti lety se právnička specializující se na zdravotnické právo Jolana Těšinová podílela na vytvoření zákona, který umožňuje poškozeným domoci se vyššího odškodného za ublížení na zdraví. S výsledkem je spokojená. Dříve systém fungoval tak, že existovala pouze pevná tabulka, a i když byl člověk po špatně provedeném zákroku do smrti invalidní, dostal jen statisíce korun. Nyní jsou to miliony. Senátem navíc právě prochází další klíčová novela, o odškodném za poškození zdraví dětí při povinném očkování. Ta bude platit zřejmě už letos v létě. „Česku by však nejvíc pomohl institut hromadných žalob,“ říká v rozhovoru pro NFO.CZ právnička Jolana Těšinová.
Jak moc se pacientům daří vymoci si vyšší odškodné?
Není to úplně přesné, že se mohou pacienti nyní domoci vyššího odškodnění. Soudce může totiž rozhodnout, že odškodnění bude i nižší, než podle staré zákonné úpravy. Nyní je to ale spravedlivější, lépe to odráží situaci člověka, jeho konkrétní postižení a možné nebo nemožné zapojení do života. A i když je odškodné ve většině případů vyšší, ne nutně to tak musí být.
Jak zákon funguje v praxi? Je tam zakotvena nějaká valorizace výše odškodného jako u důchodů?
Ano, je a to udělané poměrně jednoduchým principem. Když například soudní znalec dojde k rozhodnutí, že společenské zapojení poškozeného člověka je sníženo o 30 procent, tak se tato částka dá do tabulky s výchozí rámcovou částkou 10 milionů korun – tedy tak to bylo v roce 2014, kdy byl nový zákon přijat. Rámcová částka je pravidelně valorizovaná podle hrubé měsíční nominální mzdy, takže dnes tvoří možná už jedenáct milionů. Jde to zkrátka stále nahoru, tak jak rostou i životní náklady a odtud se odvíjí i výše odškodného. Tu však ještě poté musí samozřejmě schválit soud.
Jste se zákonem spokojená i po šesti letech?
Popravdě musím říct, že se mi ten princip i s odstupem času líbí. Sleduji nová rozhodnutí, která už vzešla od soudů, velmi pečlivě, zajímá mě, jak ta nová metodika reálně funguje. Nevěděli jsme pochopitelně předem, zda to půjde dobře, protože jsme vytvářeli úplně nová pravidla. A muselo se také změnit myšlení a schémata – to, jak o dohadování o výši odškodného dříve smýšlely nemocnice, pojišťovny a také soudci. Dříve bylo trendem dohodnout se s pacientem a nejít k soudu, protože to pro všechny bylo výhodnější. Až nyní tedy prakticky přicházejí první soudní rozhodnutí podle nové úpravy a ukazuje se, že to funguje bez zádrhelů. Naopak mám ohlasy od soudců, že to vítají.
Pamatujete si, jaký byl první skandál v Česku, kdy šlo o vysoké odškodné?
Asi prvním skandálem, kdy byly v Česku poškozeny pacientky ve velkém počtu, byl případ nedobrovolně sterilizovaných romských žen na Ostravsku. Zasadit se za ně ovšem musela i kancelář ombudsmana, tehdy ještě Otakara Motejla, takže to mělo váhu.
Dnes je zde další velký skandál v případu vadných implantátů – celkem se jedná o padesát žen z Česka, které se u francouzského Kasačního soudu (což je obdoba našeho Nejvyššího soudu), domáhají odškodného. A předem se zdá, že budou úspěšné, protože výrobce prokazatelně použil vadné implantáty.
Zpět k prvnímu příběhu romských žen. Povedlo se jim dosáhnout odškodného?
Nejprve za dob úřadování Otakara Motejla došlo k omluvě. To byl první průlom. A poté se začal připravovat návrh zákona na odškodnění, ten ale nedošel zdárného konce. Stávající ministr zdravotnictví se nicméně nedávno vyjádřil, že se zasadí o to, aby se ženám vyplatily nějaké peníze coby odškodné, takže naděje stále žije. V celém příběhu je jeden velký problém – jde o případy, které jsou již promlčené, takže domoci se odškodnění v řádu statisíců korun se podařilo jen několika ženám, které se individuálně soudily včas.
Další takovou kauzou je skandál z roku 2011 – ženy se zvětšenými prsy s vadnými PIP implantáty. Kauza se vleče dodnes…
Ano, celkem padesátka žen nakonec šla ke Kasačnímu soudu ve Francii, odkud pochází firma, jež implantáty vyráběla. Česko nic podobného jako institut hromadných žalob nemá, přitom by se dost hodil třeba právě u zdravotně poškozených v případu Studénka nebo třeba u PIP implantátů.
Institut hromadných žalob urychlí rozhodnutí o odškodném
Měli bychom jej tedy dostat do zákona?
Já jsem pro. Bylo by fajn mít institut hromadných žalob, bohužel v Česku je to nyní tak, že si musí každý tu cestu prošlapat sám.
Nakolik se musím bát, že mě soud o odškodné finančně zruinuje, než se mi podaří domoci se spravedlnosti?
Je to vždycky otázka dohody s advokátem, jestli bude postupovat podle tarifu, nebo se s klientem dohodne mimo tarif. Teď třeba vím, že v případě několika kauz o výjimečných úhradách drahých léčiv pacientům, mnozí mladí právníci přitom zastupovali klienty zdarma.
Nyní se objevil případ benešovské nemocnice, kterou napadl kyberútočník a ochromil ji na několik týdnů natolik, že musela odkládat operace. Je možné se v tomto případě nějak bránit? A dostat odškodné?
Mohu se sice cítit jako pacient poškozen, jenže je tu potíž. Ta nemocnice by musela prokazatelně udělat chybu. A to se v případě takového kyberútoku nestalo. Byla to cizí třetí osoba, která není známa, tudíž není koho žalovat. Medicína není stroj na dokonalost. Pokud se tedy člověk chce soudit, je lepší se obrátit rovnou na právníka a nechat si poradit, co možné je a co není.
A není to běh na dlouhou trať? Vždyť i ty ženy s vadnými implantáty dodnes peníze nemají a tam je fakt, že odškodné musí dostat, dost jasný... Dnes už soudy rozhodují rychle. V případě implantátů jde ale jistě o statisíce stran spisů, takže i proto to tak dlouho trvá. U nás je nicméně trendem dovolávat se všech opravných prostředků, takže i když máte už v ruce pravomocné rozhodnutí, tak to neznamená, že to Nejvyšší soud neuvidí jinak a že se soud neprotáhne. Předvídatelnost práva je v tomto u nás trochu dost nepředvídatelná.
Naučili se už pacienti soudit o odškodné?
Naučili. A částky, které požadují za své případy, jsou nyní mnohdy až neúměrně vysoké. Mimo jiné třeba proto, že není třeba platit právníkovi předem, ale až procentem z vymožené částky. Já zatím pamatuji nejvyšší přiznané odškodné ve výši 25 milionů korun. To byly komplikace u porodu, tehdy se to řešilo ještě podle starého Občanského zákoníku.
Obecně za poškození při porodu se většina případů pohybuje ve vysokých částkách odškodného. Podobně končí také situace, kdy pacient skončil vinou zdravotníků třeba v invalidním důchodu. Jen trvá pět, sedm, deset let, než člověk vysoudí své peníze.
Mluví se o dalších zákonech, které mají napomoci pacientům domoci se odškodného. Jedním z nich je novela odškodnění za poškození způsobené povinným očkováním, která je na spadnutí…
Ano a chápu lékaře, že se zlobili, že když dítě naočkují povinnou vakcínou a ono se mu něco stane, tak proč by oni měli být na vině, když to nařizuje přece stát. A chápu také rodiče, že se jim nelíbilo, že jim stát pod pohrůžkou sankcí něco nařizuje, ale nenese žádnou zodpovědnost za škody. Takže z tohoto pohledu novelu vítám. Je správně, že stát vzal odpovědnost na sebe a řekl: my poškození zdraví zaplatíme. Potíž je, že to, co z toho udělali, je úplný paskvil a pokud to takto bude Senátem schváleno a prezidentem podepsáno, tak je to hrůza.
Proč?
Přitom se podařilo původně připravit úžasný návrh zákona: jednoduchý, pokrývající všechny situace, od poškození dítěte, včetně jeho úmrtí, tak rodina by měla nárok na všechny položky uvedené na seznamu, včetně toho, že dítě je na vozíku, někdo se o něj musí starat, jezdí na rehabilitace… Prostě by dostal celý nárok a bylo to vyjádřeno pouhými dvěma slovy: materiální i nemateriální škody a tečka. Jenže to dorazilo ke zdravotnímu výboru a nevím, z čího popudu se stalo, že udělali změny.
Dle názoru vedení výboru tato novela totiž nepokrývala všechno, takže tam ty nároky uvedli a řekli, že: rodina bude mít nárok na odškodnění bolesti, způsobenou újmu a na péči o domácnost. Takže z těch všech možných nároků udělali v Poslanecké Sněmovně pouhé tři a komentují to tak, že původní návrh nebyl dobře připravený, příliš úzký a oni že to rozšířili ze dvou na tři. Jenže to je nepochopení terminologie. Takže pokud to bude platit takto, tak rodina, které se stane, že jejich dítě bude poškozeno, tak dostane jen tyto tři nároky a všechno ostatní si opět rodina musí vysoudit.
Jak je to s poškozením přístroji? Pamatuji si třeba na případ, kdy pacienta poškodilo špatně nastavené rentgenové záření. Nebo když děti v inkubátorech málem uhořely, protože výrobcem dodaná dečka je popálila.
V případě prvním je vina na lékaři a na zdravotnickém zařízení. V případě druhém na výrobci. Ale ještě jsou případy – a není jich málo – kdy nejde o ničí chybu, vše je správně nastavené, jen se přístroj zkrátka jen tak zblázní. A za to skutečně nikdo nemůže, nemocnice nenese obecnou odpovědnost za poškození pacienta a ten se tak ničeho nedomůže.
Co by ještě mohlo pacientům pomoci, aby se snáz domohli spravedlnosti za poškozené zdraví?
Například novela zákona o soudních znalcích, která je připravená a měla by být účinná od ledna příštího roku. Od toho si slibuji, že by mohla zrychlit soudní řízení a že nebude tolik rozporuplných znaleckých posudků. Ovšem pořád jde o soud a ten nějakou dobu trvá. Proto z mého pohledu by nejvíc pomohla mediace, což se u nás v právním systému zatím tolik neujalo. Je to přitom škoda, že o tom lidé moc nevědí, protože jde o mnohem rychlejší rozhodování. Prostor pro to tady je, rozhodčí soudy jsou nachystány, jen nemají ty spory ze zdravotnictví.
Nehraje tu roli obava z toho, že u rozhodčích soudů není možnost odvolání?
Spíš si myslím, že jde o obavu z neznámého. Je to spíš nezkušenost s něčím novým. Je tedy někdy lepší se s nemocnicí dohodnout mimosoudně?
Pamatuji časy, kdy nemocnice vůbec nebyly ochotny jít na smír a ani jejich pojišťovny jim to nedovolily. I když všichni dopředu věděli, že jsou zdravotníci bez šancí, tak se čekalo na soudní rozhodnutí. A vše se tím pádem vleklo.
Ale ano, někdy to výhodnější je, zejména třeba pro člověka, co skončí v invalidním důchodu. Pro něj než čekat pět, sedm, deset let, než dostane po všech odvolacích procesech třeba třikrát víc, tak je možná lepší mít méně, ale hned. A pak je to také otázka osobního nastavení – ne každý má psychicky na to, aby šel do boje a absolvoval všechna úmorná administrativní kolečka u soudu. A když už se tedy mně a mé rodině něco stane a cítím se poškozena zdravotníky, tak co bych měla udělat jako první?
Zajistit si zdravotní dokumentaci, aby v ní někdo nechtěl dělat dodatečné změny, jak se již v minulosti také stalo? Kontaktovat právníka? Nebo se zkusit domluvit s vedením nemocnice?
Zopakovala bych, že jde o medicínu a ne o stroj na zázraky. Nejdříve je tak třeba rozhodnout, jestli vůbec někdo pochybil. Takže bych se primárně snažila o posouzení znalcem, který je na začátku úplně nejdůležitější. Protože on je ten odborník a může také říct, že sice máte bolesti a pocit, že se stala někde chyba, objektivně však šlo o vyšší moc.
